Jméno: Opera
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Vedle činohry, baletu, operety a muzikálu je opera jedním ze základních dramatických žánrů. Je založena na spojení libreta, zpěvu a hudby. Klíčovým aspektem opery je vztah hudby a slova.
Základní znaky opery
Pojem opera pochází z italského slova opera, které znamená dílo a používalo se po zkrácení výrazů „opera in musica“. Základním znakem opery je, že spojuje dramatický text neboli libreto, sólovou, případně sborovou vokální hudbu a instrumentální hudbu, někdy rovněž tanec. Skladba je prováděna obvykle scénicky nebo koncertně, původně byly opery uváděny v divadle, dnes se s nimi lze sekat i v televizi či rozhlase. Libreto opery bývá zhudebněno celé nebo se může jednat o kombinaci zhudebněných částí a mluvené řeči. Vývoj opery byl ovlivněn mnoha aspekty, například konkrétními historicko-kulturními okolnostmi, uměleckými slohy i divadelními technickými možnostmi. Vzniklo tak velké množství různých variant opery v tragickém i komickém žánru. Jako svébytný druh hudebního divadla ale opera vznikla až kolem roku 1600 v renesanční Itálii. Byla jedním z projevů tehdejších snah o oživení antické tragédie s důrazem na srozumitelnost slova a dramatickou pravdivost. Kromě antické tragédie opera navazuje rovněž na středověké a renesanční duchovní hry. V Itálii se opera konkrétně vyvinula z her pořádaných při slavnostech a karnevalových průvodech.
Nejvýznamnější představitelé opery
Centrem pro operu se v sedmnáctém století staly především italské Benátky. Základní myšlenkou bylo vzkříšení antických tragédií, z tohoto důvodu tak měly první opery většinou antické náměty. Jen za první půl století se v Benátkách provedlo přes tři sta oper od více než sedmdesáti skladatelů. Mezi ty nejznámější patřil například Giulio Caccini, Claudio Monteverdi, Francesco Cavalli, Allesandro Scarlati či Antonio Vivaldi. Původní funkcí opery tedy nebylo komično a pobavení, ale reprezentace monumentality, opravdových emocí a vyjádření textu hudebními prostředky. Velký rozvoj opery nastal později v osmnáctém století vlivem klasicismu, kdy jedním z předních představitelů opery byl i rakouský hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart se svými slavnými operami Don Giovanni, Figarova svatba či Kouzelná flétna. Mozart psal opery s komickým i vážným námětem, které většinou obsahují spoustu intrik a převleků.
Velký rozvoj opeře poté přináší období romantismu. Jednou ze zemí, kde se opera velmi rozvinula, bylo Německo. Oblíbeným autorem oper byl Carl Maria Weber, například jeho opera Čarostřelec, a především Richard Wagner a jeho opery Bludný Holanďan, Tanhäuser, Lohengrin nebo tetralogie Prsten Nibelungů obsahující opery Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. Kromě Německa vznikají významné opery rovněž v Itálii, například opery Nabucco, Rigoletto, La Traviata či Aida Giuseppe Verdiho. V českých zemích jsou nejvýznamnějšími autory oper Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Ze Smetanových oper patří k neslavnějším Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství či Čertova stěna. Z díla Antonína Dvořáka uveďme alespoň opery Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky.
